Pavilionka

Tohle je něco, na co pravděpodobně nezapomenu do konce života… o čem jiném by člověk měl psát?

Pokaždé, když jedu na Bilichov, hned jak je to možné, vydám se do lesa. Bilichovské lesy jsou součástí CHKO a jsou to opravdu ty nejkrásnější lesy, jaké jsem kdy viděla. A hlavně jsou ještě plné zvěře… Běžně potkávám divočáky, zajíce, veverky, hodně užovek a i spoustu opravdu hodně velkých brouků, jako třeba roháči, kteří už nejsou tak obvyklí. Ale tuto sobotu jsem hodně z blízka viděla (a hladila) zvíře, které občas potkávám jen z dálky na poli… 

Seděla jsem na opravdu obrovském pařezu, který je uprostřed nově vysázené lesní školky. Vyhřívala jsem se, užívala si lesní vzduch a se sluchátkama na uších si vychutnávala skvělou muziku. (Moji #4sq přátelé mohou potvrdit ze sobotního check-inu, kam jsem nahrála i fotku osudného pařezu :) A právě chvíli po checknutí na #4sq jsem ji uviděla. Jak asi 2 metry kolem mě peláší a dělá ohromné skoky přes ostatní pařezy a malé stromky. V mžiku jsem vyndala sluchátka z uší, ale bála jsem se dál pohnout, abych ji nevyplašila, protože se zastavila na kraji školky na cestě. Chvíli jsem byla vyplašená z toho, že kolem mě proběhlo tak nádherné zvíře, ale pak jsem se hned uklidila. Jednak to byl naprosto úžasný (a svým způsobem uklidňující) okamžik, když pár metrů od vás stojí srnka a pozoruje vás. A za druhé svým způsobem věřím tomu (a možná jsem to i někde četla), že zvířata mají úžasnou schopnost rozpoznat, jestli je člověk klidný, nebo mu buší srdce jako splašené, a podle toho se k vám pak chovají. Jako ti tygři, kteří žijí s shaolinskými mnichy a procházejí kolem nich, jako by tam ani nebyli :)) A protože jsem samozřejmě chtěla, aby tam zůstala co nejdéle, věděla jsem, že musím být v klidu.

Dobrou půlhodinu jsem jen seděla na tom pařezu a vzájemně jsme se pozorovaly (já a srnka). Měla krásné dlouhé uši, kterými neustále střihala ze strany na stranu a poslouchala okolí. Vítr mi foukal do zad, takže měla opravdu výborné podmínky na to si mě pořádně očuchat :) Což podle pohybu jejích nozder dělala opravdu důkladně. Přecházela opatrně v dost široké výseči a pomalu ale jistě se ke mně přibližovala. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak je krásná. Chci říct, že nevím, jak si stála v porovnání s ostatními srnkami, ale když je vám takové zvíře takhle blízko a vidíte, jak se k vám opatrně přibližuje, opravdu si v tu chvíli nedokážete představit nic krásnějšího. Měla skoro až stříbrnou srst, ale možná se jen tak nádherně leskla na tom slunci. Měla vysoký krk a vypadala opravdu majestátně :) Bývala bych si myslela, že budu stále víc nervózní, jak se ke mě přibližovala, ale možná došla tak daleko jen díky tomu, jak klidná jsem kupodivu byla. (Vyšilovat jsem začala až po návratu k ostatním, kdy jsem to všem vyprávěla).

A nejúžasnější chvíle nastala, kdy se přiblížila tak blízko a stála asi metr ode mě. Natáhla jsem pomalu ruku dlaní vzhůru (ke psům se má vždycky natahovat ruka dlaní vzhůru, aby si ji nespletli s tlapou a nechňapli po ní, i když tohle by se mi u srnky nejspíš nestalo) a ona trochu natáhla krk a začala ještě víc čichat. Uši měla klidné, což jsem vyložila tak, že už zřejmě není tak ostražitá a možná je taky trochu klidnější. A v tu chvíli mi tak přišlo úplně normální natáhnout víc ruku a pohladit ji po krku…. jako psa :) Už si ani nepamatuju, jakou měla srst na omak, protože jsem se jí v tu chvíli dívala přímo do očí a ten pocit se nedá popsat. Možná právě to ji vyplašilo, odtáhla krk, otočila hlavu na stranu a pak utekla. 

A já tam pořád stála, klidná jako skála a koukala, jak dělá ty obrovské vysoké skoky a ztrácí se v lese. A pak mi to celé docvaklo…. právě jsem si hladila srnku. Neuvěřitelné…

Když jsem to pak vyprávěla ostatním, jejich první reakce byla, že měla určitě vzteklinu. Jinak to prý není možné. Ale je mi to jedno :) Mně nekousla, ruce jsem si umyla hned, jak jsem dorazila k chatě a pořád si myslím, že ke mně přišla proto, že ze mně necítila žádné nebezpečí a byla prostě jen zvědavá.

Rozhovor Ministra Jima Hackera a Sira Humphreyho Applebyho:

- “Přemýšlím, co bude, jestliže ta zpráva nebude tak jednoznačná, jak říkáte…. Co kdyby se toho zhostil stylem: Vyčkejme a později uvidíme?”

- “Pak to nezveřejníme. Máme americkou zprávu.”

- “Ututláme to?”

- “Nikoli. Jen to nezveřejníme.”

- “Je v tom rozdíl?”

- “Aby ne, v tom je obrovský rozdíl. Utajení je nástroj totalitních diktatur. Taková alternativa ve svobodné zemi nepřipadá v úvahu. My se demokraticky rozhodneme to nezveřejňovat.”

V tramvaji ke mně přistoupí podivná žena, podívá se mi do očí a povídá:

“Pustila byste mě laskavě sednout?”
Asi 5 vteřin na ní nevěřícně koukám… “Jistě, ale bylo mi to jaksi znemožněno.”
“A čím, prosím vás?”
“Tím, že tu není žádná volná sedačka.”
“Kdybyste se zvedla, tak by třeba byla.”
“Promiňte, ale zvedla odkud?”
“No z téhle sedačky.” A ukáže na sedačku před námi, kde sedí cca 7 letý kluk s nechápavým až zděšeným výrazem v očích.
“Nezlobte se, ale to nejsem já.”
“Aha, promiňte.”
“Nic se nestalo.”

… další minuty proběhly v naprosté tichosti.

Nedávno jsem, z pohledu vládních tabulek, přešla z kategorie mladých dospělých do dospělých. Když jsem zjistila, že takové zaškatulkování vůbec existuje, a že už v očích žádného státního úředníka nejsem “mladá”, trochu jsem posmutněla. Ale naštěstí jsem zrovna v tu dobu četla úžasnou knihu od Ellen DeGeneres s názvem Seriously…. I’m kidding. 

Je tam jedna velmi výstižná kapitola o tom, jak lidé, jako v začarovaném kruhu, pociťují hrdost nebo rozpaky ze svého věku. Dovolte, abych se s vámi podělila o myšlenky z této kapitoly:

Jako děti si všichni přejeme být starší. Když je nám 7 a půl a někdo nás představí a řekne, že je nám sedm let, hned ho opravujeme, že je nám 7 A PŮL. Dovedete si představit, že by něco podobného udělala žena, které bude za tři měsíce 43 let?

“Mně není 42, ale 42 a tři čtvrtě. Skoro 43! Nelži!”

A pak, když už je nám konečně kolem dvaceti, třiceti… tak si to všechno užíváme. Máme ten “správný věk”. A pak najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se s číslicí 4 na začátku všechno změní. Najednou jsme tzv. za zenitem. Osobně nechápu, co je na tom špatného. Když člověk přece ujde velký kus cesty (jakékoliv), je obvykle zvykem, že se osvěží, dá si svačinku, pokochá se výhledem atp. To je rozhodně něco, na co se člověk může těšit. Když jsem na dlouhé procházce, tahle zastaveníčka po dlouhé chůzi bývají těmi nejhezčími z celé cesty.

A je tu další období, kdy je člověku 70, 80 let. A nejednou se všichni chlubíme, jakého úspěchu jsme dosáhli, když jsme se dožili tak vysokého věku. Další výhodou jsou různé seniorské slevy. Můžete jít například zadarmo do muzea. (Uvážím-li, jak často chodím do muzea, ušetřím ve stáří ročně min. sto korun ročně!)

Zastávám ten názor, že člověk by měl být v každém věku hrdý na to, jak je starý/mladý. Každý den znamená novou zkušenost. Každým dnem jsme chytřejší a chytřejší. Máme za sebou více zážitků, ze kterých se můžeme těšit, známe více lidí, které milujeme a oni milují nás a vůbec - všeho máme víc a víc. (Neříkejte mi, že také nemáte problém s vánočními dárky pro prarodiče, protože už přece všechno mají. Co jim pořád kupovat? Tak vidíte!!)

Je mi 26! Jsem hrdá na to, že jsem dospělá. Když jsem byla dítě, vždycky jsem si o dospělých myslela, že jsou strašně moudří (ne jen chytří, ale moudří - vidíte ten rozdíl? moudrost přichází s věkem).

A víte co? Je to pravda :-)

Říkala jsem si, jak by bylo hezké žít si jako Medvídek Pú… celý den jen posedávat a mít jedinou starost - sehnat co nejvíc hrnečků se zlatavou náplní. Ale pak mi došlo, že bych byla spíš jako průměrný český politik…  

… ten taky jenom dřepí na zadku a hledá, kde si nejvíc nahrabat!

© A. A. Milne, illustrated by E. H. Shepard

… a ještě víc mě děsí, jak mě to pokaždé překvapí. Člověk by měl znát svého nepřítele. Myslím, že něco v podobném smyslu jednou psal Miloš Čermák ve spojitosti s přáteli na Facebooku. Jmenovalo se to myslím “Hýčkejte si svého blbce”? Člověk si kolem sebe vytváří síť přátel, které mají stejné smýšlení jako on. Obklopují se stále stejným typem lidí, protože mu to tak vyhovuje a cítí se mezi nimi dobře. A postupem času tak získá falešný obraz o světě a o tom, jak lidé smýšlí. Neví, co se děje za hranicí jeho skupiny přátel. Zná jen svůj “píseček” a pak, když se potká s někým cizím, hlava mu to prostě nebere, jak někdo může smýšlet tak rozdílně. 

Všechno je spolu neskutečně provázané. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem optimista. Alespoň v tom, kam spěje tento svět a tak podobně… však víte, o čem mluvím. Ale může to být tím, že zkrátka jen žiji mezi lidmi, kteří zastávají stejné hodnoty jako já. Jako třeba toleranci. Žiji v bublině. A proto mě pokaždé vyděsí, když vidím, jak netolerantní, hloupý a omezený někdo dokáže být. 

To je dokazuje geniálnost přísloví “Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž”, nebo tak nějak. Určitě jsem to teď dost parafrázovala. Ale jsou to velmi užitečná slova. Když se nebudete stranit svých nepřátel, nebo jednoduše lidí, o který si myslíte, že jsou blbí jak tágo, stanete se chytřejšími. Už vás pak nepřekvapí, když potkáte dalšího blbce. Rozšíří vám to zkrátka obzory. 

Takže teď mě prosím omluvte, jdu si sehnat nějakého blbce…

Zdroj: hanag.bloger.cz

1. Pro všechno existuje uspokojivé vysvětlení, ale jeho prozrazení brání bezpečnostní důvody.
2. Projekt se neosvědčil pouze kvůli silným škrtům v rozpočtech a snižování stavů, což způsobilo jeho naprosté selhání.
3. Byl to užitečný experiment, od něhož se ustoupilo, ale ještě předtím poskytl mnoho cenných údajů a pracovní příležitosti.
4. K dohodě došlo dříve, než byl známá jistá fakta a teď už se nemůže opakovat.
5. Šlo tu o nešťastné pochybení jednotlivce, které se nyní řeší s použitím interních disciplinárních postupů.

[Yes, Minister 2x07]

Zásady slušného chování a běžné mezilidské komunikace se pomalu ale jistě vytrácí z naší společnosti. Někdy je příčinou pouhá bezohlednost, někdy neznalost a někdy krátká paměť. Každopádně si v posledních měsících stále častěji všímám ve svém okolí všudypřítomné nevychovanosti a ignorance. Stojí proto za připomenutí pár zásad, které by se nikdy neměly z našich myslí vytratit!

• Když kašlete, kýcháte, či jinak podobně chrchláte, dejte si ruku (nejlépe s kapesníkem) před ústa. Nepotřebuji mít vaše bacily (nebo cokoliv jiného vašeho) po celém obličeji (či kdekoliv jinde ve své blízkosti)!
• I ta kráva zabučí, když někdo vejde do kravína. 
• Pustit v tramvaji, metru, autobuse staršího člověka a těhotnou ženu sednout je slušnost. Poděkovat za to je také slušnost! 
• Nejdříve se vychází, potom se vchází! To plat u jakýchkoliv dveří, obzvláště v tramvaji, metru atp.!
• … také existuje cosi jako “s dovolením”!
• Vaše pracovní či soukromé hovory opravdu nezajímají celý autobus! Ať už mluvíte po telefonu, nebo se spolucestujícím!
• V létě je otevřená obuv nutnost, stejně tak jako pedikúra. Vaše kopyta ale rovněž nikoho nezajímají.
• Ještě jednou mi někdo foukne cigaretový kouř do obličeje a já přísahám na svou čest, že ten člověk zakusí můj hněv způsobem, jaký nebude příjemný ani mně.
• Slovy Krytona: “No, pominu ten rámus a odpudivý chrčivý zvuk a přejdu rovnou k té nejodpornější fázi, kdy vždycky, skutečně pokaždé, co se vysmrkáte, musíte kapesník rozevřít a prohlédnout si obsah. Nechápu, proč! Co čekáte, že tam uvidíte? Snad Gauguinovy Tahiťanky? Obličej Madonny? Neobjevený Shakespearův sonet?”
• Fronty jsou otravné, to uznávám, nicméně je slušné se holt zařadit a neremcat, natož předbíhat! (Ale vyjednávat se dá vždycky a lidé jsou mnohdy ochotni člověka pustit dřív, ale jeden musí umět požádat, že!!)
• A vůbec… slova “prosím vás” jsou hodně mocná, stejně tak jako “děkuji”. 
• A vůbec vůbec… koukejte se, co se kolem vás děje a buďte trochu ohleduplní. 

Děkuji!

btw. kdyby někdo tápal nad názvem příspěvku, tak tato věta zazněla při stavění stanu a zapichování koliků do země :)

O 10. ročníku Colours of Ostrava toho bylo napsáno už dost a dost (stačí se podívat na fb page festivalu, kde každou chvíli sdílí nějaký mediální výstup), takže já napíšu jen heslovitě, jaké myšlenky mi prolítnou hlavou, když začnu vzpomínat :-)

nesmělá Lisa Hannigan, nejlepší písničkářka z Dublinu

Vojta Dyk a step touch (je to showman :-)

neustále přecházení z Černé louky pod Hrad, z jedné stage ke druhé

fronty na cokoliv, všude samé fronty

těsno v prvních řadách pod podiem před koncertem Tata Bojs

konečně látkové náramky

přeháňky, tolik lidí v pláštěnkách jsem snad nikdy neviděla

neustále kontroly při vstupu do areálu (“nemáte zbraně?” — “jasně, mám tam dva granáty”)

zase to přecházení

houpající se lávka

zahájení a Balkan Brass Battle… to bylo veliký :)

Monkey Business a Matěj Ruppert skákající do publika

kejta (Salif Keita)

dojatá Elsa Rovayo z La Shica

Bomba Estéreo s divným peřím na hlavě

pro mě zajimavý objev Dubioza Kolektiv a Traband

škvoři ve stanu

slimák ve stanu a Marty nemůže usnout :-)

sexuálně aktivní obyvatelé sousedního stanu

Panthenol

TOI TOI

Clannad a harfa

Brendan Perry nic moc

The Horrors myslí svůj název zřejmě ironicky

lůžkový vůz

a nesmím zapomenout na naše stanové hlášky “letos se tu dobře píchá”, “ve volných chvílích si můžeme házet mým pytlíkem”, “zas*aný smetánky”, atd. atd. :-)

1. Příspěvky se mi zobrazují znovu a znovu pokaždé, když je někdo nasdílí. Originál by mi stačil. Nemusím vidět stejnou věc 60x.
2. Pokud si rozbalím u příspěvku všechny komentáře, ráda bych měla možnost je následně zase zabalit.
3. Většina příspěvků na Google+ spíš připomíná blog. Když vidím zeď plnou slohových cvičení, jsem otrávená tu věc používat. Tudíž to rozhodně nemůže nahradit jednoduchost a genialitu 140 znaků na Twitteru.
4. Lidi jsou nadšení z kruhů. Je vidět, že si nikdy nepohráli s jednoduchými seznamy přátel na Facebooku a defaultním nastavením viditelnosti příspěvků, nebo nepoužívají prostinkou ikonku zámečku při psaní jednotlivých statusů.
5. Proč se mi v základu neobjevují na zdi příspěvky od přátel?
6. Když po vás #GooglePlus něco chce, nedá pokoj, dokud to neuděláte. Ať vás to otravuje sebevíc. Například nastavení chatu. A to se mi prosím pěkně zobrazuje neustále, i když už jsem nastavila, že chci umožnit chat jen pro přátele.
7. Děsí mě počet lidí v mých kruzích a naopak kolik lidí mě už okroužkovalo. A tohle je zkušební verze? V mém případě nevidím jeho denní používání moc reálně, protože už teď je tam ohromné množství vážně dlouhých příspěvků ve velkém množství kruhů. Líbí se mi rozdělení Facebooku na “osobní profil” a Twitteru na “veřejný”, kde sleduji převážně lidi z oboru. Nelíbí se mi, že tohle #GooglePlus míchá dohromady. 
8. Twitter naučil spoustu lidí vyjadřovat se stručně a jasně. Teď se najednou v příspěvku každý vykecává, místo toho, aby to šoupnul na blog a tweetnul URL.

Budu průběžně doplňovat…. (obávám se ale, že budu na plusko chodit stále míň a míň).

btw. Je více než možné, že se ve spoustě věcí pletu a věci, na které nadávám, se dají jednoduše změnit kdesi v nastavení. V tom případě budu ráda, když mě na to upozorníte v komentářích (například teď jsem zjistila, že už se seskupují nasdílené příspěvky). Bohužel to však potvrzuje můj dojem…. když člověka něco otravuje v takové podobě, jaké je to nastavené v základu, nebude mít chuť si to složitě upravovat jen proto, aby to mohl používat. Alespoň já ne. 

btw2. Jsou však i věci, které se mi ve spojitosti s + líbí. Je to hlavně design :) a propojení služeb Googlu dohromady. 

… very much! :)

Jen velmi zřídka se stane, že se člověk zamiluje do písničky od prvních vteřin a prvních tónů. Hned poprvé co ji slyší… Ale občas se to stane. Je to vzácný okamžik. Díky za něj…

Moje BFF dostane za úspěšné Ing. státnice iPad 2 (btw. ahoj mami, ahoj tati) a já jí slíbila (možná jsem se jí spíš vnutila), že jí poradím nějaké super cool aplikace, které mám prověřené z iPhonu a o kterých si myslím, že by je mohla využít i ona. Tento “článek” je tedy převážně psán pro ni… (ahoj Jíťo). Ale doporučit aplikace pro někoho, kdo s iOS začíná, to není jen tak. Já už jsem si za dva roky vypěstovala návyk u všech činností, ke kterým se za den dostanu, přemýšlet, jak bych je mohla “nějakým způsobem” dostat do iPhonu. Je to zkrátka zařízení, ke kterému si člověk vytvoří pevný a láskyplný vztah. A možná, že pro někoho, kdo s takovým zařízením teprve začíná, i když se na něj teď těší sebevíc, nebudou ještě některé aplikace dávat smysl. Ale nevyhnutelně se jednou dostane do stejné situace jako já a pak bude ještě rád, že kdysi poslechl hodnou Pavilionku a aplikaci si do iPadu nahrál. Co víc… každý den bude kontrolovat AppStore a ve Featured hledat super cool nové aplikace sám. 

Tak abychom snad už začali. Pro začátek tu máme screeny displeje. 

1. Jako první asi člověk stahuje app pro Facebook. Jakou aplikaci mám já je vidět na screenu hned první obrazovky. Pro iPad jsem, těch 14 dní, co jsem ho měla půjčený, používala nejprve MyPad. Ale ne vždycky je aplikace, která vám ve výsledcích vyhledávání vyjede jako první, ta nejlepší. Po pár dnech jsem přeinstalovala na Friendly for Facebook a byla jsem spokojená.
    
2. Aplikací pro Twitter jsem vyzkoušela několik. Začínala jsem Twitterrific, pokračovala přes Tweetings, který jsem chytla Free v akci, ale nakonec jsem skončila u Echofonu. A zůstávám u něj i teď, i když má Twitter pro iOS svojí oficiální aplikaci Twitter.
    
3. Na třetím místě jsou pro mě geo-lokační služby. Foursquare je aplikace, které jsem propadla hned na jejím počátku. Po chvíli jsem ji opustila, hlavně díky tomu, že to byl opravdu počátek a Foursquare dává mnohem větší smysl, když na něm přeci jen máte nějaké ty kamarády. Před několika měsíci jsem se k němu opět vrátila a hned tak mě to asi nepustí. Má i teď mnohem víc fičur než na začátku. Neustále se vyvíjí a to je super. Vždycky, když dostanu nový odznáček, zářim jako sluníčko.
   
   Poměrně často také používám Google Places. Ukáže vám nejbližší bankomat, pizzerii, poštu… skvělá věc!
   
   Gowallu už tak často nepoužívám. Nicméně občas jí zapnu a hlavně, nikdy bych ji nevymazala. Už jen díky tomu, že location-based services jsou tak trochu můj koníček. A navíc, Gowalla je krásná aplikace. U mě jde bohužel jen o zvyk používat Foursquare. Netvrdím však, že by byla Gowalla horší. Je prostě trochu jiná a Foursquare mi vyhovuje víc. A co si pamatuju její začátky (teď už to možná taky tak není), tak byla zaměřená spíše na geokaching. A tomu jsem zatím ještě nepropadla.
   
   Další aplikace je Waze (má smysl hlavně, jestli ne pouze, pro řidiče). Je to něco jako komunitní navigace. V ČR je zatím pokrytá nejspíš jen Praha. “Waze je volně dostupná tzv. turn-by-turn GPS navigační aplikace s hlasovými instrukcemi, aktualizací map a real-time informacemi o dopravě zdarma a s prvky sociálních sítí a herními prvky.” Více zde.
   
   U mě v pořadí pátá aplikace, která využívá geo-lokaci je Color (geosociální služba pro sdílení fotek). Zde mě myslím čeká podobný průběh jako u Foursquare. Až bude Color známější a rozšířenější, věřím tomu, že jí propadu mnohem víc. Krásný článek o aplikaci napsala Eliška Hutníková pro Mediář.cz a později na svém blogu.
        
4. Tím se dostávám k aplikacím na sdílení fotek. I před iPhonem jsem měla telefony s foťákem. A vždy jsem tvrdila, že foťák v telefonu nemá moc velký smysl. Teď ale vím, jak moc jsem se pletla. A fotoaparát je něco, co na iPhonu asi používám nejčastěji. A té díky krásným aplikacím jako Instagram nebo Camera+ (za 0,79 €), díky kterým vaše fotografie vypadají o 100% lépe. Proč? Mají v sobě spoustu filtrů a dalších vychytávek. A Instagram je navíc i sociální síť. Svoje fotografie sdílíte s lidmi, kteří vás folowují, ty je lajkují a komentují. A naopak. Mám ráda weby jako fotoaparat.cz a jím podobné, kde najdete krásné fotografie, můžete je hodnotit atd., ale na Instagramu jsou fotky ze života. Nic uměleckého, prostě jen momentky ap. Sdílíte to, co vás během dne jakkoliv zaujme a vy to vyfotíte. Super aplikace. #love
   
   Na vytváření sérií fotek (např. příběhu z fotografií) je aplikace Blurb. Líbí se mi ta myšlenka. Ale z hlediska postprocessingu samotných hotových příběhů je myslím aplikace dost nedodělaná. Fotografie se prostě jen (po výběru oblasti z jedn. fotek) slepí dohromady a pro samotný příběh doplníte jen název, popis, lokaci a dále máte na výběr ze 7 témat. Ve verzi PLUS (za 1,59 €) máte možnost sdílet až 3x 30ti vteřinová videa, obrázků můžete do příběhu vložit až 15, k fotkám přidávat až 2minutové audio a máte navíc 8 různých témat. Pak možná dává aplikace větší smysl. Víc by se mi líbila aplikace, která by tvořila příběhy z max. 10 fotografií, k fotkách byste mohli přidávat textové bubliny (jako u komiksu) a jednotlivé fotky upravovat přes filtry. A základní filtr by byl samozřejmě “komiks” :-) Kdybyste někdo o takové, či podobné, aplikaci věděl, budu ráda za tip.
   
   Jako čerstvou novinku jsem dnes objevila apliaci piictu. Ta se graficky hodně vyvedla. Hned na prvním screenu v odkazu vidíte, o co v aplikaci jde. Podobné téma jako v Instagramu. Sdílet svůj život prostřednictvím fotografií. Fotografie jsou ale rozdělené do skupin. Např. “any red stuff”, “my sky”, “colors” atd. Je to opravdu legrace. A i když to má podobné poslání jako Instagram, dá se to používat jako doplněk. V Instragramu se používají super filtry a doostřování. V piictu můžete sami začínat kolekce fotografií a kdokoliv do nich může fotku v podobném duchu přidat. Je to více o hře než o sdílení. Je to sranda :-)
   
   Pak jsou tu takové chuťovky jako Project Noah nebo LeafSnap. Ale oboje spadá spíše do vzdělávacích aplikací. LeafSnap vám pomůže pomocí fotografie listů rozpoznat druh stromu a v Projectu Noah naopak sdílíte fotografie živočichů všeho druhu. Navíc zde existují tzv. missions, do kterých se můžete zapojit” jako např. “Birds of the World”, “Butterflies & Moths of the World”, “2011 Best Wildlife Photo” atp. Pro milovníky přírody a všelijaké havěti jsou to super aplikace.
   
   Pro ty z nás, kdo si rádi hrajeme s odbarvováním a přebarvováním fotografií, je tu aplikace Color+. Výsledek si buďto můžete uložit do telefonu, poslat někomu e-mailem nebo nahrát na Facebook. Můžete si také uložit rozpracovanou práci a později se k ní vrátit. 
          
5. Další kategorií jsou aplikace na vytváření a sdílení videa. Nejvíc se mi asi líbí iMotion HD. Aplikace snímá fotografie ve vámi zvolených intervalech a z nich potom vytvoří video. Nejlepší samozřejmě je, když celou dobu držíte hledáček fotoaparátu zaměřený na jedno místo. Ovládání je velmi snadné a intuitivní. 
   
   Další tu máme Viddy. Viddy je něco jako Instagram pro videa. A pak je samozřejmě ještě mobilní aplikace pro Vimeo.
       
6. Samostatnou kapitolu tvoří aplikace pro rozpoznání písniček. Najvíce se i osvědčil SoundHound. Ještě se mi nestalo, aby nějakou písničku nenašel. Zkoušela jsem i Shazam, ale ve FREE verzi je použití omezené.
      
7. A teď dvě velmi důležité aplikace pro ty z nás, kdo mají rádi cokoliv módního, designového, ručně vyrobeného atp. Máme tu Craftgawker a Fancy. Obě vypadají úžasně a každý den v nich najdu spoustu inspirace a spoustu věcí, které si přidám na svůj ToBuy seznam :)
      
8. Jako poslední bych zmínila aplikaci Evernote. To nejlepší nakonec :-) K vysvětlení toho, jak je úžasná, nejlépe poslouží toto video.
    

Myslím si, že teď už bych snad mohla skončit :) Jak vidíte podle screenů, ještě jsem zdaleka nevyčerpala všechno. (Hlavně jsem nezmínila vůbec žádnou hru. Ale ty bohužel moc nehraju, i když jich tam pár mám.) Ale snad jsem trochu nastínila a popsala ty aplikace, které používám nejčastěji a které bych rozhodně doporučila všem… hlavně tobě, Jíťo :-)

Dnes jsem měla menší výpadek wi-fi sítě a byla jsem nucena použít papírový slovník, místo online slovníku. Nejdřív jsem byla krapet otrávená, ale hned jak jsem vzala knihu do ruky, mě to přešlo. Je to totiž fakt pěkná knížka :) Hned mi bylo líto, že ho nepoužívám častěji a sama sobě jsem si slíbila, že se to pokusím napravit.

Miluju nové technologie, to o mě každý ví. Ale někdy je lepší na ně na chvíli zapomenout a dělat věci “po staru”. Ano, někdy je to na delší dobu, ale zase vás to možná obohatí o super zážitek. Ať to zní jakkoliv zvláštně, tak listování slovníkem, který má na každé straně nějakou ilustraci, občas i barevnou, a navíc krásně voní, bylo pro mě mnohem víc “emočně obohacující” než ťuk ťuk ťuk na klávesnici. 

Takže příště až budu hledat nějakou ulici třeba v Praze, nezapnu první Google Maps, ale vezmu si papírovou mapu. Taky někomu co nejdřív napíšu klasický dopis na krásný dopisní papír a přiložím ručně nakreslený obrázek. Místo kontroly času na mobilu se podívám na krásné kyvadlové hodiny, které máme v jídelně :))) A místo poslouchání mp3 si pustím vinylovou desku, nebo ještě lépe pásku na kotoučáku. Jsem si jistá, že z toho neozeřaného zvuku budu paf :)

A z toho plyne mé dnešní poselství. Svět nových technologií je super, ale ten offline svět vás občas překvapí. Nezapomínejte na něj! :)

Dneska jsem přišla do práce s dobrou náladou… svítilo slunce, foukal příjemnej větřík a cítila jsem čerstvý vzduch… Byla jsem pozitivně naladěná.

Bohužel uběhly tři hodiny a jsem zase otrávená ze sezení u počítače… a bolí mě za krkem :-/ Připravuju si prezentaci na seminář a to je otrava… člověk nic netvoří (myslím kreativně)… jenom v podstatě vypisuje nejdůležitější body a poznámkuje a poznámkuje… je to otrava… chci něco tvořit. Chci jít ven a fotit… chjo :(

Když si člověk narizuje budika aby vstal ve dvanáct hodin, tak je jasny, ze se mu nepodaří vstát dřív jak ve dvě…

Silvestr 2009/2010